Arabsko-evropská pohádka
Rok 2007
20. 8. 2007 – tak zase letím. Mám totiž takovou životní teorii – nemoc, kterou jsem si odněkud přivezla, musím opět do té samé země vrátit!
21. 8. 2007 – hotel vypadá jako slovenská ubytovna před dvaceti lety, pokoj vypadá jako arabský harém pro dosloužilé konkubíny a víno je zoufale teplé /ale drahé/, hurá!
22. 8. 2007 – ráno se po deseti minutách konečně trefuji k hlavní budově, kde mě má čekat snídaně. Nečeká. Vidím pouze pět metrů dlouhou frontu většinou česko-slovensko-polských turistů trpělivě obhlížejících pět koleček salámu alá šunkový a snažících se ulovit čistou misku na včerejší /možná taky předvčerejší/ „fresh“ salát. Vzdávám se a pokorně si natáčím vlahou /méně nežli vlahou/ vodu na čaj. Všechny stoly jsou obsazené. Beru si svůj pidihrneček „čaje“ a jdu na terasu. Nedojdu! U vchodu z „restaurace“ stojí ochranka. Žádné nádobí nesmí opustit tento prostor! Opouštím tedy prostor sama a ženu se rovnou k turistické nástěnce. Volám svého delegáta a žádám o okamžitý přesun do jiného hotelového komplexu.
K mému údivu přijíždí už za tři hodiny, díky kterým využiji čas k návštěvě přidělené hotelové pláže, která hostí asi sto hostů na sto čtverečních metrech.
8. 9. 2007 - tak zase balím, kromě oblečení ještě fotoalbum se svou minulostí, nezbytnou duchovně-intelektuální knihu, mapu Čech a Moravy a barevné prezervativy s ovocnou příchutí.
10. 9. 2007 - cesta letadlem probíhá hladce, jen pár totálně opilých homosexuálů si spletlo letadlo a s velkým skandálem se snažili nastoupit do letadla, které letělo do Dubaje. Přivlekla je ochranka terminálu a sebrala jim okamžitě všechny láhve. Ovšem těsně před tím, nežli upadli do alkoholického bezvědomí, zahájily stewardky palubní prodej. Čtyřprocentní menšina vykoupila celý bar a bez jakýchkoliv zábran začala ihned s další konzumací. Přistáli jsme v jednu hodinu po půlnoci v tuniském mraveništi, rychle jsme posbírali své zavazadla a naskákali do čekajících autobusů s nadějí, že za hodinu budeme všichni ve svých dočasných termitištích. Po našem půlhodinovém čekání byli letištní ochrankou přivlečeni zpívající homosexuálové mávající prázdnými láhvemi od whisky. Bohužel jsme opět cestovali stejným autobusem.Průvodkyně promluvila o pití vody /pít hodně, ale ne místní vodu, proto si musíte propašovat koupenou vodu z obchodu do hotelu/ a vyjeli jsme na dálnici. Všichni jsme si oddechli. Asi po pěti minutách se jeden čtyřprocentní probral a vytáhl, Bůh ví odkud, další láhev whisky. Po dalších pěti minutách se začal dožadovat zastavení, se zdvořilým volám na řidiče: “ Ty vole, zastav, potřebuju chcát!“ Řidič okamžitě pochopil situaci, zhasnul světla v autobuse a pustil arabskou hudbu. To našeho milého cestujícího rozzlobilo natolik, že začal hlasitě zpívat, styl hudby mi zůstal utajen. Zato řidič přidal volume a v tu chvíli bylo jasné, že byla vyhlášena válka. Opilec poznal, že v síle hlasu nemá šanci na vítězství a rozhodl se k jednoznačnému činu, vydal se setmělou uličkou k narušiteli. Řidič jen lehce odbočil do levého pruhu, aby předjel neviditelnou překážku a zdvořilý našinec skončil na klíně jedné spolucestující. To ho rozlítilo definitivně. A jelikož už nyní věděl, že se nikam nedostane, obrátil svou nenávist k této mladé dámě. Dívka se hystericky rozplakala, zadní část autobusu se připravila k lynčování buzerantů, arabský řidič si šťastně zpíval a my jsme se řítili směrem k modrému moři a klidné dovolené.
Po výstupu všech ostatních turistů a posledním výstupu homosexuálů, kteří odmítali opustit autobus u svého hotelu, kdy řidič nejprve volal delegátku a poté je odvlekla hotelová ochranka, jsme zbyly v busíku jen já a paní ve středním věku se čtyřletým chlapečkem.
Tak jsem byla zase tady!
