Evropsko - arabská pohádka
Rok 2008
Leden 2008 – bude mi 44 a ještě jsem nepřežila krizi středního věku. Jen nikam nelítám a odnikud se nevracím a jako nový vývojový druh trávím svůj čas ve velmi omezeném teritoriu a velmi opatrně se rozhlížím, jestli v mé blízkosti něco leze. Naštěstí neleze!
Duben 2008 - můj syn se zbláznil! Ne obrazně, ale doslova. Rozešla se s ním první dívka!
Navštívila jsem syna Adama v blázinci. Nenávidí mne a posudek psychologa je zdrcující – kavárenský intelektualismus s výraznými narcisními prvky, matka nezvládla výchovu, sociální vývoj na úrovni 12 let. Přinesla jsem mu jahodový kompot a banány.
Navštívila jsem syna Adama v blázinci. Jiný blázen mu ukradl mobil, další blázen u mě žebrá o cigarety a moje maminka mě před všemi blázny hlasitě vyzývá, abych se konečně nechovala jako blázen. Hlasitě se směji a lékař vychází ze své kanceláře se podívat, zda nemá náhodou nový „příjem“. Dávám mu tašku s mandarinkovým kompotem a bebe sušenkami – a to není úterý!
Srpen 2008 - přistávám v zemi kachen a tulipánů a poznávám, co znamená, žít v ní jako přistěhovalec. Můj známý mě vyzvedává na letišti a míříme asi sedmdesát kilometrů od hlavního města k celkem hezkému paneláčku v oblasti, kde žijí imigranti. Zelená čtvrť a byteček má i balkón. Kouří šíšu, běhá mi pro víno a nosí holandské sýry. Bože, není to nádhera?! Není! Povlečení na posteli mi připomíná dekoraci z gruzínského filmu a dostala jsem i vlastní župánek s lidovými motivy a patnoflíčky s červenými bambulkami.
Uchází se o mne - zaplatil mi letenku, půjčuje mi kolo, topí v krbu a moje já? Snad je tady a teď, ale pak začíná vyprávět – o svém dětství /měl jednoho otce a dvě matky/, o válce, o svém začátku v Evropě, o své ženě...
Září 2008 - mám druhý notebook, druhý pracovní stůl a můj syn se podruhé zbláznil.
Odmítá pravidelně navštěvovat prestižní, soukromou školu. Odmítá si sundat černý klobouk při vstupu do budovy, a odmítá si nazouvat přezutí, odmítá rozmístění kamerového systému do tříd a stává se iniciátorem petice, odmítá chodit spát do půlnoci a naopak spí ve školních hodinách, pravidelně dělá přednášku majitelce školy o bontonu, ona mi následně pravidelně telefonuje a hystericky s žižkovským přízvukem se dožaduje úcty ke své osobě. Navštěvujeme psycholožku, která potvrdí mému synovi žádost o individuální výuku. Majitelka školy schvaluje žádost, proč ne – peníze dostane a vyhne se věčným diskuzím s mým přechytralým synem. Můj syn je nadšený, konečně nemusí dodržovat žádná hloupá pravidla námi vytvořeného hloupého systému a souhlasí i s lehkou brigádou.
A já...? Běhám do dvou prací a v jedné z nich se sžívám s novým kolektivem.
Tři hlavní postavy v malé firmičce jsou dlouhodobě vážně nemocné. Ředitel má něco s krví, vedoucí projektu, na kterém pracuji, má něco s játry a můj přímý nadřízený je Nerv. V podstatě se nádherně doplňují.
